Povrchové úpravy a současný svět chemie
Ing. Peter Stuchlík, CSc. CTex ATI
V lidské historii na celém světě neexistuje jakákoliv povrchová úprava, která by nepoužívala chemii. Dokonce už pravěké nástěnné malby v jeskyni v Altamiře by nemohly vzniknout bez primitivních znalostí chemie. Nebylo by je čím namalovat.
A protože Česká republika a její průmysl, včetně úpravárenství, jsou poměrně malou součástí světového dění, tak je zapotřebí se podívat, co se děje na té tzv. vyšší úrovni. O tom, jak to s naším průmyslem bude vypadat i v nejbližší budoucnosti, nejen v té vzdálenější, se rozhoduje někde jinde. Ale je dobré vědět, co se děje a proč, aby člověk získal obraz, co by se v budoucnosti mohlo odehrávat.
Takže v následujícím článku uplatním obě své profese, jako to dělám v profesionálním životě. Jednak jsem praktickým chemikem, který vede malou chemickou firmu zaměřenou na prostředky povrchových úprav, ale také jsem mezinárodním marketérem.
Každá globální ekonomická perioda (obr. 1) je charakterizována několika hlavními ekonomickými drivery. Přičemž každá z period trvá zhruba 20 let. Když se situace dostane do poloviny daného období, nastává úpadek této ekonomické periody. Ta, ve které se nacházíme, začala kolem roku 2010.
Obr. 1 – Globální ekonomické periody (Zdroj: Stuchlík P.: Corporate Marketing Management, VŠFS Praha, 2018)
Co přinesla? Dva z hlavních současných ekonomických globálních driverů jsou akumulace a koncentrace kapitálu. V celosvětovém měřítku to v oblasti chemie zásadním způsobem změnilo vše. Velké nadnárodní chemické společnosti fúzovaly, nebo byly převzaty. Dodnes sice existují slavná jména velkých evropských chemických společností, ale jedná se o dceřiné společnosti jedné společnosti. A ta je zas ovládaná bankou.
Přímým důsledkem je, že žádné z velkých jmen si dnes nekonkuruje, ale mají přiděleno a nařízeno, co budou dělat a jakou výrobou se mají zaobírat. Došlo k velkému přerozdělení. Proto také, i když člověk kupuje léta zavedený výrobek od nějaké renomované značky, tak s vysokou pravděpodobností ho vyrobil někdo jiný. Respektive, jedná se o výrobek jedné nadnárodní společnosti s mnoha závody a dceřinými společnostmi po celém světě, jež rozhodla o tom, která z jemu podléhajících renomovaných značek ho bude nadále vyrábět. A taktéž rozhodla, pod kterou značkou se bude tento výrobek prodávat. Avšak je běžné i to, že několik renomovaných značek prodává jeden a tentýž výrobek pod různými názvy vyrobený jinou společností příslušného mamutího chemického uskupení.
Navíc běžnou praxí je, že renomovaná značka, která má léta zavedený výrobek na trhu, poptá jiné chemické výrobce, co mají vhodnou technologii, za kolik jim daný výrobek dodají. A kdo nabídne nejnižší cenu, daný produkt vyrobí ten který se na trh dostává pod jménem renomované značky a pod zažitým názvem. Jako příklad použiji prostředek „Jar“. Ten se v Čechách nevyrábí už mnoho let. Na trh ho dodává firma Henkel, která si ho nechává dělat v Belgii, v Maďarsku a v Rumunsku, podle potřeby a vyššího zisku. Na některých trzích se jmenuje Fairy Ultra, jinde zas jinak. Jenže společnost Henkel je také vlastněna tím nadnárodním chemickým gigantem.
A je to ještě komplikovanější. Charakteristickým znakem globálního kapitalizmu je, že přelévá svoje výrobní kapacity do zemí, kde přináší největší zisky. Proto se dnes většina chemikálií vyrábí v Indii a v Číně. Tam nadnárodní společnosti, dnes tedy ve skutečnosti jen jedna, investovaly do výstavby moderních chemických závodů s vysokou produktivitou a velkou produkční kapacitou. V Evropě se chemických výrobků nyní již dělá jen malý sortiment, ve srovnání s dobou před 20–30 lety.
Navíc tím, že komise EU jedná na základě nějaké objednávky a jen kapitálově silní jsou schopni danou objednávku protlačit administrativním řízením EU, došlo také k likvidaci malých chemických výrob. Na malé společnosti byly vytvořeny ekonomické tlaky formou zákona REACH a jeho modifikací, úpravou ekologických a hygienických předpisů i dalšími zákonnými úpravami. Tyto tlaky vedly k tomu, že pro zatížení, že se jim přestalo vyplácet něco vyrábět. Jestliže společnost, která má miliardové obraty vynaloží stejné prostředky na splnění zákonných ustanovení, jako společnost, která má tisícové obraty, pak dané náklady pro velkou společnost jsou zanedbatelné, kdežto pro malou firmu tvoří významnou část nákladů.
Velcí hráči si také protlačili Evropský patentový zákon, který jim umožňuje malým firmám „ukrást" cokoliv nového. Tyto malé firmy nemají téměř žádnou praktickou šanci se bránit. Teoreticky jim to zákony umožňují. Ale realita je jiná, protože náklady spojené s právním řízením jsou tak vysoké, že na ně malé společnosti nemají, přičemž by je měly vložit do nejistého výsledku, který by se případně dostavil až za mnoho let. Takže touto novou legislativou tzv. velcí hráči ušetří obrovské prostředky, které by jinak byli nuceni vložit do vlastního výzkumu.
Také došlo ke světovému přerozdělení zdrojů důležitých surovin (obr. 2). Po vládním převratu a odtržení Jižního Súdánu se i přes vojenskou intervenci nepodařilo vybudovat ropovod přes Etiopii. Kvůli odporu Súdánu ho nebylo možné postavit ani podél Nilu a přes Egypt. A i když se podařil převrat v Libyi, tak nedošlo k plánovanému propojení ropovodů z Libye na ropovody z Arabského poloostrova, které měly být napojeny na Irák. Ani Rusko se nechce podřídit diktatuře Mezinárodního měnového fondu, což se mj. v současnosti odráží i v rusko-ukrajinském konfliktu. Státy Jižní Ameriky se zdroji ropy a plynu jsou „ochočené a podmaněné“ jen částečně a těžko lze odhadnout další vývoj. Zkrátka nad budoucností ropy a zemního plynu visí řada otazníků. Na jednu stranu to vyvolává tlak k přechodu na elektromobilitu, ale daleko větší jsou dopady na chemický průmysl. Naprostá většina chemických surovin se totiž vyrábí z ropy a zemního plynu. A bez chemických prostředků z nich vyrobených by nebylo z čeho vyrábět prostředky pro povrchové úpravy.
Obr. 2 – Geopolitická mapa světa (Zdroj: Stuchlík P.: Marketing Management of International Trade, VŠFS Praha, 2019)
Na jednu stranu nedostupnost surovin žene ceny produktů z nich vyráběných nahoru, takže zisky nadnárodních hráčů nejsou až tak moc ohroženy, ale na druhou stranu chemické výrobky z ropy a zemního plynu se stávají těžko dostupnými a případně některé již nejsou k sehnání ani za neskutečné ceny.
Ale hra je ještě složitější. Na Čínu je už několik let vyvíjen tlak, aby privatizovala svoje banky, ustoupila ze svých nároků na ropná naleziště v Čínském moři a další. Jenže Čína ovládá 80 % světové těžby a výroby prvků vzácných zemin, které jsou nezbytné pro výrobu polovodičů a akumulátorů.
Do této hry vstoupila „covidová krize“ se svými dopravními problémy. Respektive byla důsledkem velké mezinárodní ekonomické hry, ve které má svoji roli i vybudování nové „Hedvábné stezky“.
Důsledkem toho všeho je i tlak na elektromobilitu. To, že dříve či později dojde k zásadní změně automobilového průmyslu, je každému jasné. Avšak skryté dopady jsou mnohem závažnější.
Zapotřebí bude vyrábět především víc elektrické energie. Pokud se vezme do úvahy Evropa, tak vodních elektráren moc nových postavit nejde. Tepelné elektrárny mají svoje limity v ropě, v zavírání hlubinných dolů a ve válce na Donbase. Solární a větrné elektrárny za svoji životnost vyrobí tolik el. energie, kolik je zhruba potřeba na jejich výrobu a likvidaci. Jaderné energetice se lidé brání. TOKAMAK ještě zdaleka není provozuschopný.
Všechny velké světové automobilky postavily výrobní závody ve státech Severní Afriky. Doplňují je o výrobu dílů a komponent, takže automotive prochází velkými výkyvy, přičemž do severní Afriky probíhá odsun výrobních kapacit aut a součástek z Evropy. Elektromobilita také přinese potřebu nesrovnatelně menšího počtu součástek a dílů.
Přitom se zvýší spotřeba polovodičů a zejména akumulátorů. I to je velký problém do budoucna. Protože do nich jsou zapotřebí některé prvky vzácných zemin, jako dopanty, které se v nalezištích vyskytují ve stopových množstvích. Takže jejich těžba, ale především jejich izolace (obvykle se jedná o vodní procesy) se stanou velkou ekologickou zátěží. Je s tím spojený ještě jiný problém: těchto prvků je v zemské kůře jen velmi omezené množství, takže když se vyčerpají, je konec polovodičů. Z již vyrobených a případně recyklovaných polovodičů a akumulátorů je totiž současné technologie nedokážou dostat zpět.
Díky ropné situaci se už několik let rozvíjí výstavba nových chemických závodů v arabském světě. Aby to nebylo od místa těžby daleko pro její zpracování na chemické suroviny a došlo i k omezení závislosti na Číně.
Z této stručně nastíněné situace lze vyvodit některé předpoklady pro vývoj chemického průmyslu v Evropě a v ČR. Ceny surovin budou silně oscilovat a porostou. Navíc některé z nich budou těžko dostupné nebo budou jen občas.
Dokud nenaběhnou nové výroby polymerů v arabských zemích, lze očekávat i jejich výkyvy. Cenové i v termínech dodávek. Zde je šance pro větší uplatnění biopolymerů. Jejich technologie byly v 80. letech dotaženy do průmyslového měřítka, ale nebyly schopny svými výrobními náklady konkurovat polymerům z ropy.
Tak, jak dochází ke koncentraci chemických výrob a k jejich celosvětovému přerozdělení, tak se budují stále výkonnější technologie. Jenže ty jsou projektovány tak, aby poskytovaly velká kvanta co nejuniverzálnějšího produktu. To vytváří okno pro maloobjemové výroby specialit.
Jenže díky tlaku gigantů, zejména prostřednictvím legislativy EU, maloobjemové chemické výroby v EU téměř zanikly.
Lze tedy očekávat, že se sortiment chemických produktů pro finální použití, tedy i pro povrchové úpravy, ještě zúží. A ty, co zůstanou, budou mít univerzální charakter pro nějakou specifickou oblast. Takže budou splňovat několik možných cílových použití současně, ale protože se bude jednat o kompromis, tak všechny jen částečně.
V ČR je víc než 1400 společností, které vyrábějí pro automotive. Naprostou většinu z nich čeká zánik. Přitom každá z těchto společností používá na svoje výrobky nějaké povrchové úpravy. Již dnes díky výkyvům automobilové produkce mají tyto společnosti problémy.
Marketingovým odhadem lze předpokládat, že do 10 let jejich výrobky nikdo potřebovat nebude, protože se výrobní kapacity přesunou jinam, kde je větší míra zisku a současně díky přechodu na elektromobilitu. Pokud tyto firmy nezmění v předstihu svůj výrobní sortiment, tak zaniknou.
Slušné šance má energetický sektor. Nejenže bude zapotřebí vyrábět více el. energie, ale především ji přenést k uživatelům.
Stále větší roli bude hrát hliník a jeho slitiny. Ale to se ČR týká jen minimálně, protože největší zpracovatelské kapacity jsou a budou v okolí výskytu a zpracování bauxitu, tedy v blízkosti hliníkáren.
I když se jeví jistá šance ve výstavbě závodů na výrobu akumulátorů, tak tyto případné závody budou zahraniční investicí a budou závislé na dodávkách čínských surovin nemluvě již o ekologických problémech. Nicméně dojde ke zvýšení spotřeby lithia (Li) a v ČR jsou jeho slušné zásoby. Také by se nemělo zapomínat na jiné typy akumulátorů, které jsou již vyvinuty, ale vyrábí se minimálně, nebo vůbec ne.
Co nás tedy v obecné rovině z hlediska chemie, a tedy i povrchových úprav, čeká?
Protože bez ohledu na naši vůli podléháme periodě globálních ekonomických vlivů a současně platným ekonomickým driverům, tak se již nacházíme v druhé polovině její periody. To znamená, že se účinek těchto driverů snižuje a již se připravuje něco nového. Proto budou následující roky této dekády plné výkyvů a změn. Ale také „covidová krize“ dotlačila lidi k internetovému obchodování, které nezná hranice a obsáhne celý svět. Proto i když na jednu stranu se na nás budou valit univerzální produkty od v podstatě neznámého výrobce, ale pod renomovanou značkou, tak se vždy bude někde ve světě dát najít to, co člověk potřebuje.
Takže v následujícím článku uplatním obě své profese, jako to dělám v profesionálním životě. Jednak jsem praktickým chemikem, který vede malou chemickou firmu zaměřenou na prostředky povrchových úprav, ale také jsem mezinárodním marketérem.
Každá globální ekonomická perioda (obr. 1) je charakterizována několika hlavními ekonomickými drivery. Přičemž každá z period trvá zhruba 20 let. Když se situace dostane do poloviny daného období, nastává úpadek této ekonomické periody. Ta, ve které se nacházíme, začala kolem roku 2010.
Obr. 1 – Globální ekonomické periody (Zdroj: Stuchlík P.: Corporate Marketing Management, VŠFS Praha, 2018)
Co přinesla? Dva z hlavních současných ekonomických globálních driverů jsou akumulace a koncentrace kapitálu. V celosvětovém měřítku to v oblasti chemie zásadním způsobem změnilo vše. Velké nadnárodní chemické společnosti fúzovaly, nebo byly převzaty. Dodnes sice existují slavná jména velkých evropských chemických společností, ale jedná se o dceřiné společnosti jedné společnosti. A ta je zas ovládaná bankou.
Přímým důsledkem je, že žádné z velkých jmen si dnes nekonkuruje, ale mají přiděleno a nařízeno, co budou dělat a jakou výrobou se mají zaobírat. Došlo k velkému přerozdělení. Proto také, i když člověk kupuje léta zavedený výrobek od nějaké renomované značky, tak s vysokou pravděpodobností ho vyrobil někdo jiný. Respektive, jedná se o výrobek jedné nadnárodní společnosti s mnoha závody a dceřinými společnostmi po celém světě, jež rozhodla o tom, která z jemu podléhajících renomovaných značek ho bude nadále vyrábět. A taktéž rozhodla, pod kterou značkou se bude tento výrobek prodávat. Avšak je běžné i to, že několik renomovaných značek prodává jeden a tentýž výrobek pod různými názvy vyrobený jinou společností příslušného mamutího chemického uskupení.
Navíc běžnou praxí je, že renomovaná značka, která má léta zavedený výrobek na trhu, poptá jiné chemické výrobce, co mají vhodnou technologii, za kolik jim daný výrobek dodají. A kdo nabídne nejnižší cenu, daný produkt vyrobí ten který se na trh dostává pod jménem renomované značky a pod zažitým názvem. Jako příklad použiji prostředek „Jar“. Ten se v Čechách nevyrábí už mnoho let. Na trh ho dodává firma Henkel, která si ho nechává dělat v Belgii, v Maďarsku a v Rumunsku, podle potřeby a vyššího zisku. Na některých trzích se jmenuje Fairy Ultra, jinde zas jinak. Jenže společnost Henkel je také vlastněna tím nadnárodním chemickým gigantem.
A je to ještě komplikovanější. Charakteristickým znakem globálního kapitalizmu je, že přelévá svoje výrobní kapacity do zemí, kde přináší největší zisky. Proto se dnes většina chemikálií vyrábí v Indii a v Číně. Tam nadnárodní společnosti, dnes tedy ve skutečnosti jen jedna, investovaly do výstavby moderních chemických závodů s vysokou produktivitou a velkou produkční kapacitou. V Evropě se chemických výrobků nyní již dělá jen malý sortiment, ve srovnání s dobou před 20–30 lety.
Navíc tím, že komise EU jedná na základě nějaké objednávky a jen kapitálově silní jsou schopni danou objednávku protlačit administrativním řízením EU, došlo také k likvidaci malých chemických výrob. Na malé společnosti byly vytvořeny ekonomické tlaky formou zákona REACH a jeho modifikací, úpravou ekologických a hygienických předpisů i dalšími zákonnými úpravami. Tyto tlaky vedly k tomu, že pro zatížení, že se jim přestalo vyplácet něco vyrábět. Jestliže společnost, která má miliardové obraty vynaloží stejné prostředky na splnění zákonných ustanovení, jako společnost, která má tisícové obraty, pak dané náklady pro velkou společnost jsou zanedbatelné, kdežto pro malou firmu tvoří významnou část nákladů.
Velcí hráči si také protlačili Evropský patentový zákon, který jim umožňuje malým firmám „ukrást" cokoliv nového. Tyto malé firmy nemají téměř žádnou praktickou šanci se bránit. Teoreticky jim to zákony umožňují. Ale realita je jiná, protože náklady spojené s právním řízením jsou tak vysoké, že na ně malé společnosti nemají, přičemž by je měly vložit do nejistého výsledku, který by se případně dostavil až za mnoho let. Takže touto novou legislativou tzv. velcí hráči ušetří obrovské prostředky, které by jinak byli nuceni vložit do vlastního výzkumu.
Také došlo ke světovému přerozdělení zdrojů důležitých surovin (obr. 2). Po vládním převratu a odtržení Jižního Súdánu se i přes vojenskou intervenci nepodařilo vybudovat ropovod přes Etiopii. Kvůli odporu Súdánu ho nebylo možné postavit ani podél Nilu a přes Egypt. A i když se podařil převrat v Libyi, tak nedošlo k plánovanému propojení ropovodů z Libye na ropovody z Arabského poloostrova, které měly být napojeny na Irák. Ani Rusko se nechce podřídit diktatuře Mezinárodního měnového fondu, což se mj. v současnosti odráží i v rusko-ukrajinském konfliktu. Státy Jižní Ameriky se zdroji ropy a plynu jsou „ochočené a podmaněné“ jen částečně a těžko lze odhadnout další vývoj. Zkrátka nad budoucností ropy a zemního plynu visí řada otazníků. Na jednu stranu to vyvolává tlak k přechodu na elektromobilitu, ale daleko větší jsou dopady na chemický průmysl. Naprostá většina chemických surovin se totiž vyrábí z ropy a zemního plynu. A bez chemických prostředků z nich vyrobených by nebylo z čeho vyrábět prostředky pro povrchové úpravy.
Obr. 2 – Geopolitická mapa světa (Zdroj: Stuchlík P.: Marketing Management of International Trade, VŠFS Praha, 2019)
Na jednu stranu nedostupnost surovin žene ceny produktů z nich vyráběných nahoru, takže zisky nadnárodních hráčů nejsou až tak moc ohroženy, ale na druhou stranu chemické výrobky z ropy a zemního plynu se stávají těžko dostupnými a případně některé již nejsou k sehnání ani za neskutečné ceny.
Ale hra je ještě složitější. Na Čínu je už několik let vyvíjen tlak, aby privatizovala svoje banky, ustoupila ze svých nároků na ropná naleziště v Čínském moři a další. Jenže Čína ovládá 80 % světové těžby a výroby prvků vzácných zemin, které jsou nezbytné pro výrobu polovodičů a akumulátorů.
Do této hry vstoupila „covidová krize“ se svými dopravními problémy. Respektive byla důsledkem velké mezinárodní ekonomické hry, ve které má svoji roli i vybudování nové „Hedvábné stezky“.
Důsledkem toho všeho je i tlak na elektromobilitu. To, že dříve či později dojde k zásadní změně automobilového průmyslu, je každému jasné. Avšak skryté dopady jsou mnohem závažnější.
Zapotřebí bude vyrábět především víc elektrické energie. Pokud se vezme do úvahy Evropa, tak vodních elektráren moc nových postavit nejde. Tepelné elektrárny mají svoje limity v ropě, v zavírání hlubinných dolů a ve válce na Donbase. Solární a větrné elektrárny za svoji životnost vyrobí tolik el. energie, kolik je zhruba potřeba na jejich výrobu a likvidaci. Jaderné energetice se lidé brání. TOKAMAK ještě zdaleka není provozuschopný.
Všechny velké světové automobilky postavily výrobní závody ve státech Severní Afriky. Doplňují je o výrobu dílů a komponent, takže automotive prochází velkými výkyvy, přičemž do severní Afriky probíhá odsun výrobních kapacit aut a součástek z Evropy. Elektromobilita také přinese potřebu nesrovnatelně menšího počtu součástek a dílů.
Přitom se zvýší spotřeba polovodičů a zejména akumulátorů. I to je velký problém do budoucna. Protože do nich jsou zapotřebí některé prvky vzácných zemin, jako dopanty, které se v nalezištích vyskytují ve stopových množstvích. Takže jejich těžba, ale především jejich izolace (obvykle se jedná o vodní procesy) se stanou velkou ekologickou zátěží. Je s tím spojený ještě jiný problém: těchto prvků je v zemské kůře jen velmi omezené množství, takže když se vyčerpají, je konec polovodičů. Z již vyrobených a případně recyklovaných polovodičů a akumulátorů je totiž současné technologie nedokážou dostat zpět.
Díky ropné situaci se už několik let rozvíjí výstavba nových chemických závodů v arabském světě. Aby to nebylo od místa těžby daleko pro její zpracování na chemické suroviny a došlo i k omezení závislosti na Číně.
Z této stručně nastíněné situace lze vyvodit některé předpoklady pro vývoj chemického průmyslu v Evropě a v ČR. Ceny surovin budou silně oscilovat a porostou. Navíc některé z nich budou těžko dostupné nebo budou jen občas.
Dokud nenaběhnou nové výroby polymerů v arabských zemích, lze očekávat i jejich výkyvy. Cenové i v termínech dodávek. Zde je šance pro větší uplatnění biopolymerů. Jejich technologie byly v 80. letech dotaženy do průmyslového měřítka, ale nebyly schopny svými výrobními náklady konkurovat polymerům z ropy.
Tak, jak dochází ke koncentraci chemických výrob a k jejich celosvětovému přerozdělení, tak se budují stále výkonnější technologie. Jenže ty jsou projektovány tak, aby poskytovaly velká kvanta co nejuniverzálnějšího produktu. To vytváří okno pro maloobjemové výroby specialit.
Jenže díky tlaku gigantů, zejména prostřednictvím legislativy EU, maloobjemové chemické výroby v EU téměř zanikly.
Lze tedy očekávat, že se sortiment chemických produktů pro finální použití, tedy i pro povrchové úpravy, ještě zúží. A ty, co zůstanou, budou mít univerzální charakter pro nějakou specifickou oblast. Takže budou splňovat několik možných cílových použití současně, ale protože se bude jednat o kompromis, tak všechny jen částečně.
V ČR je víc než 1400 společností, které vyrábějí pro automotive. Naprostou většinu z nich čeká zánik. Přitom každá z těchto společností používá na svoje výrobky nějaké povrchové úpravy. Již dnes díky výkyvům automobilové produkce mají tyto společnosti problémy.
Marketingovým odhadem lze předpokládat, že do 10 let jejich výrobky nikdo potřebovat nebude, protože se výrobní kapacity přesunou jinam, kde je větší míra zisku a současně díky přechodu na elektromobilitu. Pokud tyto firmy nezmění v předstihu svůj výrobní sortiment, tak zaniknou.
Slušné šance má energetický sektor. Nejenže bude zapotřebí vyrábět více el. energie, ale především ji přenést k uživatelům.
Stále větší roli bude hrát hliník a jeho slitiny. Ale to se ČR týká jen minimálně, protože největší zpracovatelské kapacity jsou a budou v okolí výskytu a zpracování bauxitu, tedy v blízkosti hliníkáren.
I když se jeví jistá šance ve výstavbě závodů na výrobu akumulátorů, tak tyto případné závody budou zahraniční investicí a budou závislé na dodávkách čínských surovin nemluvě již o ekologických problémech. Nicméně dojde ke zvýšení spotřeby lithia (Li) a v ČR jsou jeho slušné zásoby. Také by se nemělo zapomínat na jiné typy akumulátorů, které jsou již vyvinuty, ale vyrábí se minimálně, nebo vůbec ne.
Co nás tedy v obecné rovině z hlediska chemie, a tedy i povrchových úprav, čeká?
Protože bez ohledu na naši vůli podléháme periodě globálních ekonomických vlivů a současně platným ekonomickým driverům, tak se již nacházíme v druhé polovině její periody. To znamená, že se účinek těchto driverů snižuje a již se připravuje něco nového. Proto budou následující roky této dekády plné výkyvů a změn. Ale také „covidová krize“ dotlačila lidi k internetovému obchodování, které nezná hranice a obsáhne celý svět. Proto i když na jednu stranu se na nás budou valit univerzální produkty od v podstatě neznámého výrobce, ale pod renomovanou značkou, tak se vždy bude někde ve světě dát najít to, co člověk potřebuje.
Článek je zařazen v kategoriích
Zveřejněno: 5.6.2023
